Deváťáci v Terezíně

Je dobrý nápad vzít dospívající děti narozené do světa pohodlí a technologií 21. století na exkurzi do koncentračního tábora? Pochopí něco? Dotkne se jich to, nebo po nich ty příběhy jenom stečou? A nemohou třeba jako zajímavější vnímat samotnou společnou cestu busem a přestávku ve fast foodu?

Skoro každý rok si kladu tyto i jiné otázky… A pak do Terezína vyrazíme.

Někdy nás lidi na podobných místech možná podivným způsobem fascinuje zlo, které se tam odehrálo. Ošklivých příběhů jsme včera slyšeli hodně. Když jsem se po návratu deváťáků zeptal, vzpomínali třeba takto:

… zavírali 90 lidé do malé místnosti a nebyl tam vzduch…

… když 3 dny po sebevraždě Hitlera postříleli 51 mladých mužů…

… špinavé podmínky a štěnice, a nikdo s tím nic nedělal…nemohli si ani vyčistit zuby…

… na těch palandách jich spalo strašně moc… a měli tam strašně málo místa…

… ta propaganda…

… všichni si museli mýt obličej z jednoho umyvadla ve stejné vodě…

… na začátku ty kufry nebo obrázky dětí, které už nežijí…

… likvidace svědků, ničení uren…

Osobně mě ale více fascinují příběhy lidskosti, která v těch podmínkách někdy nad zlem vítězila. I deváťáci si některých všimli:

… jak vězni chtěli pro jiné ošetřovnu, aby je nezabíjeli kvůli drobnému zranění při práci…

… nepsané pravidlo, že si Židé mezi sebou nic nekradli, ale nacistům ano…

… když si skupina dětí šetřila týden jídlo, aby se pak mohli podělit a udělat jednu velkou hostinu…

… že se 90 lidí drželo za ramena když spali ve stoje v té malé cele a postupně se střídali po 10 – 15 vteřinách u té díry, aby se každý mohl nadýchat vzduchu a nikoho nenechali umřít…

… děti se tam učili, i když to bylo zakázané…

… mohli hrát fotbal…

… dcera, co kreslila obrázky, a jeden z nich poslala taťkovi tajně a on jí pak tajně odpověděl, aby psala a kreslila, co vidí…

… měli místo, kam se mohli chodit modlit a mohli věřit svému náboženství…

Naděje. Byla tam. Jasné odpovědi na úvodní otázky nemám. Naději ale ano.

R. Jindra a žáci 9. třídy