Skutečný příběh

Byla středa 11. 10. 2017. Pěkné podzimní počasí nás, děti a vychovatelky, vytáhlo na školní dvorek. Užívali jsme si krásný den. Hlavně na hřišti to vypadalo jako na Spartě. Krátce před návratem do budovy přišel Kubík a šeptal: „Já vám něco ukážu.“ V koutě se krčila mladá hrdlička. Chytila jsem ji do rukou. Děti utvořily kroužek kolem a žadonily: „Můžu si ji pohladit?“ „Já chci také, prosím.“ „Můžu ještě?“ „A co s ní budeme dělat?“ „Asi má hlad. Později přinesu z domu zrní. A pustíme ji.“

Děti odešly. S hrdličkou a s krmením se vracím na dvorek. Pouštím hrdličku. Snaží se vzlétnout, ale nedaří se jí to. Pravé křídlo je poraněné. Znovu ji chytám a přemýšlím, co teď. Ukládám hrdličku do krabice. Zapínám počítač a hledám kontakt na záchrannou stanici Pasíčka. „Záchranářka“ se zajímá o zdravotní stav hrdličky a poradí, co dělat. Do misky nalévám vodu, nasypu slunečnici, proso, namáčím piškoty, a teprve potom do klece pouštím ptáčka. Zdá se trochu vystrašený. Z nabízených lahůdek si ani nezobne. Později volají Pasíčka. Domlouváme předání hrdličky. Nejlépe jim vyhovuje předání na městskou policii, tam si ji vyzvednou.

Odpoledne děti vyzvídají, co hrdlička. Dopodrobna je seznamuji, co se s ní dělo. Vtipálek Ondra naznačuje spoutání rukou a ptá se: „Měli vhodná pouta?“

Uběhlo několik dní. Zvědavost mi nedala, a tak jsem napsala email. Odpověď nepotřebuje komentář:

„Hrdlička přežila, ačkoliv má trvalé poranění, bude umístěna mezi naše hrdličky do expoziční části stanice. Má se čile k světu, určitě bude v pořádku.“