Když se řekne Terezín…

S deváťáky a několika osmáky jsme se byli podívat v Terezíně.

Když se řekne Terezín…

Vybaví se mi drsné město. A potvrdilo se mi, že tomu tak je. V ulicích bylo mrtvo, sem tam někdo prošel…

Vzpomenu si na bránu Malé pevnosti a na ty dřevěné třípatrové postele…

Vybaví se mi stěny s obrázky od dětí a dospělých, staré budovy, zničené chodníky a hezká příroda kolem…

Tak lidi napadne koncentrák, ghetto, ale už jim nedojde historie ještě před koncentrákem…

Bydlet v tom městě dneska je noční můra…

Vybaví se mi hlavně ty malý pokoje – samotky…

Prázdné prostory, kde dřív trpělo hodně lidí namačkaných v nepěkných podmínkách. Tiché smutné místo…

Utkvěli mi v paměti obrázky těch dětí, chtělo se mi tam brečet… Děkuju za možnost se tam podívat a projít to tam celé…

Zaujala mě ta podzemní chodba, která byla strašně dlouhá. Byla tam taková zvláštní atmosféra…

Viděl jsem město, které se pomalu snaží dát do kupy. Osobně jsem z toho místa nepociťoval strach nebo něčí utrpení, ale vím, že těchto dvou věcí tam bylo hodně…

Všichni o druhé světové slyšeli, ale když tam jsou, jako by si náhle uvědomili, že to je pravda. Najednou zjistili, že je to realita a něčeho takového je někdo schopný. A vlastně je to o dost nechutnější, protože dokud to neuviděli na vlastní oči, tak to byla vzdálená představa…

Vybaví se mi snad nejlepší školní výlet za 9 let… Těšila jsem se, a ukázalo se, že se to vyplnilo. Prohlídky byly neskutečně zajímavé a průvodci byli fajn…

Deváťáci a R. Jindra