Deváťáci a Příběhy našich sousedů

Skupinka našich šikovných deváťáků se zapojila do dějepisného projektu Post Bellum „Příběhy našich sousedů“. Jde o zavedený projekt, v němž děti najdou vhodného pamětníka z regionu, natočí s ním třeba dvouhodinový rozhovor, který následně sestříhají do pětiminutové rozhlasové reportáže. Veřejnosti potom výsledek své práce prezentují na společenském večeru v divadle, kde mají za úkol představit životní příběh pamětníka zmíněnou reportáží a ještě dalším libovolným, ale divácky atraktivním způsobem.

Co naše deváťáky Nicol Bártovou, Ondřeje Čerebu, Terezu Duchoňovou, Michaelu Kovářovou, Vojtěcha Morávka a Zuzanu Žemličkovou napadalo, než se do toho pustili?

„Jak se rozdělí práce v týmu?“

„Kolik to zabere času?“

„Bude to těžké a náročné?“

„Opravdu jsem se lekl, když zaznělo slovo divadlo. Nedokázal jsem si představit, že stojím na pódiu, a snad dokonce mluvím před lidmi.“

„Jak na nás bude publikum reagovat?“

A pak se to rozjelo. Akční a sympatická koordinátorka projektu Karolína Velšová s námi podnikla několik workshopů a poskytla nám profi techniku. Do toho přišel covid. Nahrávání se odkládalo, spirála nemocí a karantén vše komplikovala. Místo cesty do Českého rozhlasu v Pardubicích musel proběhnout pouze online workshop, při kterém byly sestříhány reportáže. Že si to nedovedete představit? A pak ještě vymyslet něco vtipného a zajímavého do divadla. A co si vzít na sebe? A učitel, který nám měl být oporou, si místo do divadla vyrazí do porodnice…

Z fotografií můžete vidět, že deváťáci stres a zátěž ustáli, jejich reportáže i vystoupení měly skvělou úroveň a celý večer v Šemberově divadle ve Vysokém Mýtě měl příjemnou atmosféru. Týmy dalších škol z regionu byly také šikovné, a tak, ač je projekt soutěžní, se porota nakonec rozhodla pořadí týmů neurčovat.

A jak to deváťáci hodnotí pohledem do zpětného zrcátka?

„Těšil jsem se, projekt mě velmi zaujal.“

„Kolik času se musí vyhradit na určité věci ( nahrávka, scénář..)“

„Publikum bylo úžasný.“

„Díky tomu, že jsem na tom projektu pracoval s pohodovýma a suprovýma lidma, tak po čase jsem z toho ztratil strach.

„Naučili jsme se pracovat se stresem a časem.“

„Hrozně mě bavilo před těmi lidmi mluvit a vyprávět jim ten příběh, pokládat otázky a bavit je!“

„I přes všechno dobré jsem si na konci projektu oddechl a byl jsem rád, že je to úspěšně za
mnou. Také jsem rád, že za naší snahu jsme byli příjemně odměněni a pochváleni.“

„Nenapadlo by mě, že povídání s o tolik starším člověkem může být tak fajn.“

„Vyzkoušela jsem si úplně něco nového, co bych za normálních okolností vyzkoušet nemohla, a ani by mě to nenapadlo to zkusit.“

„Naučil jsem se ovládat svůj stres, když stojím před někým cizím a mám mu o něčem povídat.“

„Hrozně mě bavil ten proces, ať už od vybírání pamětníka a  jeho  následné návštěvy, kde jsme také nahrávali, přes celý průběh vytváření naší nahrávky. A třešnička na dortu bylo závěrečné vystoupení v divadle, a i přes to, že se někteří báli, tak jsme si to nakonec moc užili. A jestli bych do toho šla znovu? Rozhodně ano“

„Některé věci se nepovedou na poprvé a musí se postupovat s nimi za pohybu.“

„Zjistil jsem, jak to probíhá v rozhlasových studiích, když dělají například nějakou nahrávku, což mě toto téma docela hodně zajímá.“

„Byla to vážně jízda.“

„Tohle byl asi zatím nejlepší projekt, do kterého jsem se přimíchala.“

Tak teď ještě zmáknout přijímačky. Držte Pěsti!

Nicol Bártová, Ondřej Čereba, Tereza Duchoňová, Radomil Jindra, Michaela Kovářová, Vojtěch Morávek a Zuzana Žemličková