Šestá třída na laně
V pátek 31. května jsme se s 6. třídou a s nadšením rozjeli do Lesné u Brna. Tři z našich šikovných žáčků si spolu s paní učitelkou Kroulíkovou jeli převzít cenu za druhou nejlepší knihu v rámci soutěže „Moje Veličenstvo Kniha“. Větší část třídy se vydala užít si trochu toho adrenalinu do Lanového centra Proud. Tam už se nás ujmuli instruktoři Jura a Majda, kteří nám toho měli hodně co ukázat, než jsme se vydali k oblakům.
Lezci se hbitě naučili otázkám jako „Jistíš?“ nebo „Chci dolů“ a jističi reakcím jako „Ano, jistím“ nebo „Můžeš“. Následovalo pokoření prvních překážek. Přestože se nacházely ani ne půl metru nad zemí, tak takovou Slackline, Svini, Šalinu nebo Síť bychom už znovu nepodceňovali. Všem to ale hezky šlo, takže jsme zanedlouho skočili do postrojů. No, tak rychlý skok to nebyl, ale podařený určitě. S našimi rádci jsme se vydali k tréninkové zdi. Lezci si nasadili helmy, jističi se naučili připoutávat karabiny, dotahovat lano a následně spouštět. Ze začátku jim nešla pozvolnost při spouštění, což ale nekončilo tragédií, nýbrž hromadným smíchem, když jistič najednou začal levitovat. Všechno šlo jako po másle, takže hurá do výšin. Všichni se vrhli k horolezecké stěně nebo síti. Některé překážky byly skupinové, založené na spolupráci, jiné individuální. My jsme zdolávali ty nejvyšší, kde byla potřeba dvou kamarádů na jištění. Největší oblíbenost si získaly nejspíš ty atrakce, kde musel lezec přeskočit dvoumetrovou hrůzostrašnou mezeru. Užuž se žáčci zbavili školních lavic, a několik z nich opět líně sedělo. Takovému zaslouženému vysedávání však předcházela pořádná námaha. Dřevěné židle a stůl byly totiž deset metrů nad zemí. Velkému zájmu se těšila poslední překážka, kde byly potřeba hned dva páry jističů. Šlo o vyšplhání na osamocený sloup, nad kterým visela podobně osamocená hrazda. Úkolem bylo pořádně se odrazit a hrazdy se chytit. Nikomu z nás se to bohužel nepodařilo, i když to bylo vážně o fous, ale všichni si zkusili děsivý skok do prázdna.
Zdá se, že ve výšinách čas ubíhá jinak, a tak jsme se po tříhodinovém „okamžiku“ museli s našimi instruktory rozloučit. Ti nám moc poděkovali, pochválili za skvělou spolupráci a bravurní překonání strachu, vrátili nám cennosti, a my se s úsměvy na sluncem obarvených tvářích vydali na zpáteční cestu domů. Všichni si výlet moc užili.
